Poprvé v pedagogicko psychologické poradně

   Už v nemocnici v Černých polích padlo od místní psycholožky, že je Onyxáček hyperaktivní s poruchou pozornosti. Jak jsem pak zjistila a na poslední návštěvě v Brně na neurologii si ověřila, neurologie s hyperaktivitou nepracuje, to je vlastně pedagogický problém, ne neurologický. I když to samozřejmě souvisí s mozkem. I proto, když odezněl prvotní šok kolem epilepsie a syn se jevil kompenzovaný, začala jsem si více všímat jeho neposednosti a hlavně neudržení pozornosti a napsala mail do pedagogicko psychologické poradny (PPP).

    Nejprve nás chtěli napsat zrovna k asistentovi pedagoga. Když jsem po telefonu vysvětlila, že ale ve školce s ním problémy nejsou, sice pobíhá, ale v kolektivu je rád, není agresivní. Přeřadili nás tedy zrovna k paní psycholožce.  

    Na první návštěvu v PPP si vzal náš tatínek dovolenou. Takže jsme tam šli celá rodina. Nejprve si mě paní psycholožka vzala samotnou k ní do kanceláře a probrala se mnou Onyxáčkovi projevy. Pak se zamyslela a říká: „No, ony tam nějaké rysy ADHD budou.“ Když jsem popisovala Onyho nechuť ke kočárkování, naopak radost z nošení v šátku a spaní s námi v posteli do jeho 9. měsíce, hysterický řev, když jsem pustila fén, vysavač nebo sprchu, vyjádřila podezření, že jeho nervová soustava je citlivější. 

    Mě to teda dochází až postupně a jelikož nemám srovnání s jinými dětmi, jelikož je Onyxáček jedináček, tak mě vždycky přišlo, že mám prostě živé dítě, které je rádo se mnou. Protože, pokud se mnou opravdu byl, pak byl relativně v pohodě. Jak v tom šátku, tak třeba měl rád, když jsem si lehla na zem a on mohl po mě lozit. Když si to zpětně vybaví, ano, bylo to náročné období, ale když to žijete, tak vám to ani moc nepřijde. Prostě jsme byli většinu jeho bdícího času několik měsíců na sebe nalepení. Ale nás je v širší rodině hodně a časem si zvykl na hlídání babiček, dědečků a  tetiček. Vlastně je má moc rád a těší se k nim. S hlídáním tedy problém nemám.

    Následně si psycholožka vzala Onyho samostatně do místnosti a chvíli si s ním hrála. Následovalo závěrečné vyhodnocení:

• -           Rysy ADHD tam budou, ale zná i rozjívenější případy.
• -       Má výbornou paměť (jak dlouhodobou, tak krátkodobou), umí se naučit (umí barvy, počítá). To je pozitivní, schopnost učit se v sobě má. Upřímně, nevěděla jsem, že tohle je důležité, ale bylo mi vysvětleno, že některé nepozorné děti se hůř učí i tyhle věci.
• -          Umí počítat do 20, rozezná barvy tak, že by mu mohl kdejaký předškolák závidět.
• -          Na druhou stranu u činnosti nevydrží moc dlouho.
• -          Špatně drží tužku. 2/3 první třídy je založeno na práci s tužkou. Je potřeba alespoň procvičovat jemnou motoriku jinak.
• -          Výchovné opatření  - láskyplná důslednost a jednotnost ve výchově. A tady byl tatínek na koni a jeho pověstné – já vám to říkám pořád. Takže to teď u nás vypadá jako na vojenském výcviku, sice láskyplném, ale stejně si připadám, že spíše velím :-P 

-          Kontrola za rok, jelikož co se týká přípravy na školu, tak se s těmito dětmi pracuje od 5 let.


Na konec ještě zmínka, kdy mě vážně dostalo nařčení dědy, že tomu klukovi vymýšlíme diagnózy. Věřte mi, že bych byla nejšťastnější, kdyby žádnou neměl. Ale pokud má, tak jako matka cítím povinnost se o to, alespoň pro tuto dobu, zajímat.